THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čakanie na Godota menom „Loser“ (alebo naopak?), na druhé „Odelay“ či „Mellow Gold“, tak znie stručné résumé kariéry Becka Hansena po prelomových rokoch 1994-1996. Málokto tomuto strelenému týpkovi ostal verný, a tak vám všetkým, čo pomaly prestávate čítať, hneď zfleku oznamujem, že sa to podarilo. „Guero“ je KURVA dobrý album.
Eklektický mix šušľavých Mexičanov v zafúľaných flanelkách, prepoteného turistu v havajskej košeli, neoholeného country speváka, žijúceho päťdesiat rokov mimo realitu, „funky“ a „groovy“ beatov, indie rocku hraného spoza hranatých okuliarov s hrubým čiernym rámom či hojdajúcich sa reťazí ťažkých hiphoperov, né? To všetko tu nájdete, to všetko si nahral BECK (takmer) sám. „Guero“ je šialená doska, lenivá, kľudná až ležérna (nevypadne vám tá cigareta z kútiku úst, pán Hansen?) a pritom schopná roztancovať každý atóm každej molekuly vášho tela. Debilná, lo-fi znejúca party music, na štvrtú hodinu rannú k piatemu litru sangrie a k poslednému tackavému pokusu o tanečné kroky – pritom plná sofistikovaných aranžérskych vychytávok, umelých beatov a samplov spod rúk The Dust Brothers, ktorí vošli do dejín ako „Tí-kvôli-ktorým-sa-CHEMICAL-BROTHERS-volajú-tak-ako-sa-volajú“. Ako by znel štrbavý dedo s otrieskanou španielkou, podporovaný sláčikovým kvartetom? „Missing“ napovie. Cesta do Latinskej Ameriky na korbe zeleninárskej dodávky? „Qué Onda Guero“. Manifest? „Hell Yes“. „Hell yes/Práve takto sa hýbem/To je to čo robím/Tak si to ráčte užiť/Hell yes/Už to zapínam/Moje nohy sa hýbu/Volám ťa von“. BEATLES? Syd Barrett? „Broken Drum“. Všetko dokopy s vsuvkou ako od spoločensky unavenej ruskej spoločníčky? Nech sa páči, „Rental Car“. Bezstarostné kolísavé skladby na letnú cestu po cestách druhej triedy, soundtrack k slnečnej vyhni s hlavou strčenou v senníku.
Ale áno, občas to nesadne, občas je toho dosť, z času na čas vyskočí gumený čertík déjà vu. Ale vždy inde a nikdy sa skutočne nezľaknete, nanajvýš sa prevalíte na druhý bok. Psíček a mačička roku 2005 majú mixér Moulinex a tak je všetko pekne rozmiešané, neidentifikovateľná hrudka vám skriví úsmev len nachvíľu a zriedka.
BECK nie je (a nikdy nebol) inovátor. Na „Guero“ nevymyslel zhola nič; ale povedzte, vymyslel Elvis Presley gitaru? Senilný knihovník Hansen len pozbieral to, čo našiel na zemi, to, čo zo svojich napchatých vreciek postrácali tí, čo išli náhodou (alebo nie?) okolo.
A znie to ako história populárnej muziky od roku 1950 dodnes, sledovaná cez prizmu vynikajúceho tripu. Diskotéka vašich rodičov, strihnutá tými najsofistikovanejšími pastelkovými chemickými meničmi zmyslov. Neviete, či vám z toho nepríde tak zle, ako ešte nikdy. Ale zatiaľ to ŠĽAPE!!!
Funky-groovy-country-folk-hip-hop-rock&popadelica! Bravó, Becku!!!
9 / 10
Beck Hansen
- všetko možné
okrem
The Dust Brothers
- beaty
Jack White (WHITE STRIPES)
- basa
ostatní
- všeličo
1. E-Pro
2. Qué Onda Guero
3. Girl
4. Missing
5. Black Tambourine
6. Earthquake Weather
7. Hell Yes
8. Broken Drum
9. Scarecrow
10. Go It Alone
11. Farewell Ride
12. Rental Car
13. Emergency Exit
14. Send A Message To You (bonus track)
Guero (2005)
Sea Change (2002)
Midnite Vultures (1999)
Mutations (1998)
Odelay (1996)
One Foot In The Grave (1994)
Mellow Gold (1994)
Stereopathetic Soulmanure (1994)
A Western Harvest Field By Moonlight (1994)
Golden Feelings (1993)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Geffen / Interscope / Universal
Stopáž: 54:28
Produkce: Beck Hansen a The Dust Brothers
Studio: The Boat
od Mellow Gold a Odelay opravdu zatim nejpovedenejsi
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.